zpět / backNěžná /2005Něžná /2005Něžná /2005Něžná /2005Něžná /2005Něžná /2005Něžná /2005
Něžná /2005
Žena která nemluví, protože jí ústa zakrývá květina…
Co se od ženy očekává?
Co my samy předpokládáme, že se od nás očekává?
Co je „ženskost“?
Jsme pod tlakem společenského kodexu nebo svého vnitřního přesvědčení?

Projekt Něžná má tři části:
1 chrániče na zuby – roubíky
2 digitální autoportrét
3 text psaný světlem – ryté plexisklo

Jednoho letního dne jsem bloudila po veliké budově plné lidí a někoho jsem hledala. Nenašla jsem ho, zato jsem potkala ji. Jmenovala se Zwenga. Byla z Indie a ani nevím proč, plakala nad mým údělem. Mluvila a přitom si pořád utírala slzy. Její obličej byl zakrytý velikou laminátovou maskou. Byl to obličej malé holčičky s obrovskýma smutnýma očima, z kterých se řinuly proudy skleněných perel jako závěsy slz. Když se trochu uklidnila, odložila tu nesmyslnou masku a ukázala svůj skutečný obličej - byla neobyčejně krásná. Až to bralo dech! Její dlouhé černé vlasy rámovaly harmonický obličej s jemnými rysy a velkýma mandlovýma očima. Byl vní zvláštní klid, jaký mají jen indické dívky. Její krásné hnědé oči se nedívaly na mne, ale kamsi stranou. Jen tam tak tiše seděla, ani se nehnula… Vypadala tak nějak odevzdaně až rezignovaně…
Její obličej zdobil velice zvláštní šperk. Obláček modrých kytiček, který jako by levitoval před jejími ústy. Její krása neměla chybu! Byla dokonalá!
Pak ale odložila svůj šperk a najednou se stalo cosi strašného! Jako mávnutím kouzelného proutku ta krásná dívka vypadala skoro jako ošklivej chlap! Její obličej se z ničeho nic pokřivil - šílený výraz ve tváři, špatná pleť, rozpláclý široký nos, odulé rty a napuchlé oči. A hrůza hrůz! Nad levým koutkem kdysi tak krásných úst měla dlouhý licous, který hned nevěděla, na kterou stranu by ho učísla. Kdyby si ho chtěla dát do copu s ostatními vlasy, klidně by to šlo, jak byl dlouhý. Nechtělo se mi věřit, že je to ta samá osoba, co před chvilkou. Byla jsem v šoku!

Setkání s krásnou ošklivou Zwengou mě vyvedlo z míry. Chvíli trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Nechápala jsem, kam se poděl její půvab a křehká ženskost? Až zpětně jsem si uvědomovala, že ani v jedné 
z jejích podob, jsem nebyla schopná věnovat pozornost tomu, co mi chtěla sdělit. Nejdřív mě rozptylovala maskou uplakaného dítěte, pak zas svou krásou a nakonec mne šokovala svou běsnou ošklivostí.
Musela jsem ji asi pořádně rozčílit, když neváhala vzdát se svých výhod a uchýlila se k hněvu, který explodoval jako sopka a pohřbil vše, co mne na ní do té chvíle okouzlovalo. Když o tom tak přemýšlím, ani se jí nedivím. Je politováníhodné, když si muž promítá do ženy svou představu dokonalé božské krásky, aniž by ji bral vážně jako svéprávnou fyzickou individuální bytost, která má svou vlastní strukturu vědomí. Ale ještě horší je uvědomit si, že já sama, ač žena, jsem lapena v kolektivním snu o ženství. Snu, který nás definuje jako nositelky „ženské“ citovosti, iracionálnosti, měkkosti a slabosti - což jsou ovšem spíš příznaky ženské stránky mužů než charakteristika žen.
Bohužel, v naší kultuře jsme si (a to jak muži, tak ženy) zvykli prožívat svá vnitřní já skrze jiné lidi. Náš svět je striktně rozdělen na státy a státečky, ale také na muže a ženy. Víra v toto rozdělení je tak mocná, že lidi rozděluje už v jejich nitru. Muži v sobě umrtvují vše „ženské“, ženy se zas snaží dostát ideálu stoprocentní „ženskosti“. To znemožňuje prožít celistvost naší bytosti v nás samých. Vnitřně rozervaní jsme hnáni nevědomou touhou nalézt sebe sama…

Hledáme svou vnitřní pravdu tam, kde není - v našem okolí - v jiných lidech. To vede k nekonečné honbě za přeludy…

My ženy komplikujeme situaci svým nezodpovědným přístupem vůči sobě samým.
Jak můžeme očekávat rovnocenné přijetí ženského principu, když si nevážíme své vlastní vnitřní podstaty.
Mnoho žen je sice odhodláno vyjít do boje proti tomu, že je nám neustále připisována role hospodyňky, vychovatelky či služky. Málokterá žena však protestuje, když se stane plátnem, na které si muž promítá svůj vysněný ideál. Ženy v naší kultuře se neučí být lidskými bytostmi, ale zrcadly, která odrážejí mužskou fantazii. Berou tak na sebe břemeno jejich neprožívaného já…

Když se tak stane, obětujeme svou individualitu naší touze po lásce. Vše, co tím ale získáme, bude pouze a jenom prchavá iluze milostného poblouznění a stále se opakující rozčarování a pocit zklamání. To co je maskou může a musí být odhaleno a nemá tedy mnoho společného s naší vnitřní skutečností.

Nelze žít skrze druhého člověka. Každý má svůj vlastní život, své vlastní důvody k bytí. Je na nás, abychom se pokusily nalézt samy sebe, abychom si uvědomily náš lidský rozměr, který se někdy nám samotným skrývá za naší krásou

Vysoká je cena, kterou jsme se naučily platit za něžnost a mnoho je převleků, které na sebe bereme, abychom byly přijímány. Jednou jsme roztomilé holčičky, jindy jsme pokorné a milé, a když nic z toho nefunguje, staneme se lítou saní…
Něžná /2005
Foto: Vladimíra Šturmová